Bojárkovy stránečky

No, konečně si někdo všimnul, jak jsem vyjímečný a rozhodl se to využít. Nééé, musím říct, že jsem se k tomu dostal zcela náhodou a to přes páníčkovu známou, která cvičí psy a taky s nima občas něco natáčí. No a teďka volala, že by do jednoho filmu potřebovali labradora. Prý jen jako křoví, projdu někde v pozadí a pak že mi taky posprejujou záda. To přece zvládnu, no ne? Tak na to panička kývla a v pondělí 10.11. nastal den D.

Na místě jsme měli být v půl 9, takže jsme si užili zacpanou Prahu, páč to bylo v Modřanech, což je úplně druhá strana. Ale dojeli jsme ještě s rezervičkou, takže jsem se stih i řádně vyvenčit, páč u nás se mi moc nechtělo a trošku jsme taky s paničkou obhlíželi terén. Lenku, tu páníčkovu známou, jsme objevili záhy. Taky za chvíli přišel pan režisér, takže všechno mohlo začít. Mno, mě se tam docela líbilo, většina lidí si mě hladila a byla hrozně milá. Bohužel pan režisér mezi ně tedy zrovna nepatřil. Ke psům moc vztah neměl, ale všechno hezky postupně.

Na první scénu jsme čekali asi hodinu a pak to přišlo. Měl jsem regulérně hrát a to dokonce i v detailu. Panička byla trošku zmatená, páč s tím vůbec nepočítala a nemohli jsme se teda řádně připravit. Kdyby to věděla, měli jsme dost času to nacvičit a určo bych to zvládnul na jedničku, ale takhle to bylo docela vtipný. Hlavně nejsem žádná cvičená opice a když mi něco nepřijde smysluplný, tak to prostě dělat nebudu. A jako xkrát za sebou dělat stejnou věc - ležet s hlavou na tlapkách, pak zvednout hlavu, jako že něco slyším, sednout si, zaštěkat a pak si zase lehnout, mi opravdu smysluplný nepřišlo. Sice jsem od paničky dostal mňamky, když se mi to povedlo, ale o to víc jsem pak dělal všechno možný, abych je dostal. Ale většinou něco jinýho než se po mě chtělo. Takže když jsme to dělali asi po páty, na povel "sedni" jsem si lehnul na záda, vytrčil všechny čtyři a vrtěl ocasem. Všechny okolo jsem náramně pobavil, takže jsem to příště zopakoval. Panička už byla trošku zoufalá, protože jí začly dost bolet nohy. Ono zkuste si s Jindrou na bobku být strašně nenapádný v takovým malým výklenku a dělat pohybový povely, když je vlastně nemáme nacvičený. Takže na mě nakonec teda i mluvila, ale asi to zas tak nevadilo. Mno, tak na podesátý se to jakž takž povedlo a mohlo se přejít k druhé scéně - ležím na chodbě, zvednu hlavu, podívám se ke dveřím, pak otočím hlavu ke schodišti a pak jí zase položím. To nám šlo líp. Jedna slečna na mě luskala u dveří, panička pak na schodech a nakonec mi dala povel "daun". To jsme točili jen dvakrát, asi to chtěli mít víckrát pro možný výběr, páč mi to šlo suprově. A pak už byla pauza. Teda pro nás. Šli jsme se teda projít, abych se trošku uvolnil a pak jsem byl dán do auta a panička si šla sednout do pojízdné kantýny, co tam měli, na colu a na pokec s Lenkou.

Na řadu jsme přišli asi za hodinu a půl, možná dvě hoďky. Tentokrát jsem už hrál s hercema, takže byla docela sranda. Bylo to celkem jednoduchý - vyběhnout ze dveří a běžet naproti herečce, která přišla "domů". Jelikož za ní stála mimo záběr panička, běžel jsem fakt spolehlivě. Tahle scéna se natáčela docela hodněkrát, ale ne kvůli nám, ale protože se nějak herci nemohli vejít do prostoru, tak to pořád nějak upravovali. Ale nakonec se zadařilo, což panička dost ocenila, páč jí už dost bolely nohy a šla si sednout na schody. A já jsem to taky ocenil, páč zapomněli zavřít dveře do vedlejší místnosti, kde měl štáb věci a někdo si tam na zemi nechal otevřený batoh a v něm sváču. Mno, tušíte správně. Můj výborný čuch mě neomylně dovedl až k tomuto batohu a já se nadlábl. Když jsem dlohou nešel, panička došla pro mě a věřte mi, že jsme z místnosti prchali hodně rychle, aby nás nikdo neviděl. Mně to teda bylo šumák, já bych to radši dodlábnul, ale panička jinak nedala, že prej, ať si jí nepřeju, taková ostuda. Jaká ostuda, honorář shrábne ona a já stejně radši to žrádlo než prachy. Pak se točila scéna, co předchází tomu, že vybíhám ze dveří vítat příchozí. A to mi šlo suprově, páč nemám rád zavřený dveře a já byl za skleněnýma dveřma a měl jsem štěkat. Takže jsem jim tam párkrát zařval, povyskočil a byli jsme propuštěni. To bylo asi ve dvě a jelikož jsme měli pauzu nejmíň do pěti (jojo, kéžby jenom do pěti), nechala mě tam panička (kdybych náhodou byl potřeba dřív) u Lenky a jela domů pro Majkýse, páč tam byl celou dobu sám. Mno, sám. Páníček byl doma, ale chrněl, takže společnost veškerá žádná. Vrátili se asi ve 3/4 na 5, ovšem kdyby panička tušila, že točit půjdem až v půl osmý, tak rozhodně tak nepospíchala.

Já spořádaně čekal s Lenkou, ale když jsem viděl paničku, vítal jsem jí. Panička je přeci jen panička. No a to jsem už měl taky posprejovaný záda. To bylo jediný, co odpovídalo původní verzi, co se po mě bude chtít. Čekání bylo fakt dlouhý, ale nakonec jsme se dočkali a v půl 8 razili na poslední scénu. A tady jsem se opravdu projevil. Točilo se na zahradě, jakože opět běžím vítat příchozí a mám se s ní vrátit k domu. Dotyčná herečka dokonce měla v ruce salám, abych s ní šel, jenže to bych nesměl být já, abych si nevymyslel vlastní verzi. Vedle branky stála totiž jabloň a já miluju spadaný jabka, takže místo k herečce jsem mastil pod jabloň a žral jabka. Pak jsem si teda došel i pro ten salám, to jako zase jo, ale až po jabku. Pan režisér byl trošku zmatenej, proč žeru jabka, když tam pro mě maj salám. Co mohla panička asi tak říct, "no protože je má rád", to je přece jasný, no ne?! Takže nakonec byl salám vyměněn za jabka a já spokojeně splnil úkol. Jen teda dotyčná herečka ze mě moc nadšená nebyla, páč jsem jí vždycky s jabkem málem ukous i celou ruku, no jo no, to jsem prostě já. Ale brala to v pohodě, narozdíl od pana režiséra, na kterého už panička začla být trošku nepříjemná, páč jeho požadavky byly trošku mimo a dotaz, jestli by mě nemohla zbít, abych se víc soustředil přešla jen takovým zavrčením, který bych nerad překládal. Ale byla to poslední scéna, tak už to neřešila a jen co jsme byli propuštěni vyrazili jsme směr domov. Oba jsme toho měli plný zuby a jediný co jsme chtěli, bylo vyvenčit se, nadlábnout a jít chrnět. A to mluvím za oba. 

Měli jsme tam jet ještě ve středu, ale nakonec jsme nemuseli, páč to už chtěli jen abych tam někde prošel a odchytli si na to nějakého místního, takže mám vlastně dabléra. 

Mno, upřímně jsem vážně zvědav, jak to bude nakonec celý vypadat, ale nebojte, určo dáme vědět, až se ten film nebo teda televizní insenace bude vysílat.

 p.s. nechci si teda dělat reklamu, ale jmenuje se to "Tak zejtra nashle" a bude to vysílat ČT